Morava má v českém výtvarném umění zvláštní postavení. Není to jen geografické vymezení , je to způsob vidění. Krajina zvlněných pahorků, vinice spadající k řece, kroje, poutě, dřevěné kostelíky a tváře poznamenané prací i sluncem. To všechno se promítlo do díla generací malířů, kteří se rozhodli, že právě tahle země si zaslouží být zachycena na plátně. A protože sídlíme v Uherském Hradišti, v samém srdci Slovácka, jsou moravští autoři přirozeným těžištěm naší nabídky.
Slovácko jako kolébka
Joža Uprka
Když se řekne moravské malířství, většině se vybaví jedno jméno: Joža Uprka (1861–1940). Rodák z Kněždubu, žák pražské a mnichovské akademie, který se po studiích vrátil domů a zasvětil život malování slováckého lidu. Jeho rozhodnutí bylo v tehdejším kontextu radikální, zatímco vrstevníci hledali náměty v Paříži a Mnichově, Uprka objevil monumentalitu v slováckém kroji a poutních slavnostech.
Jeho nejslavnějším plátnem je Jízda králů (1897), zachycující tradiční slavnost ve Vlčnově, dnes součást sbírek Národní galerie v Praze. K vrcholům jeho díla patří také Pouť u svatého Antonínka, monumentální Svatební průvod a rozsáhlý cyklus Slovácký rok, který se pokouší zachytit život vesnice v ročním rytmu. Uprka pracoval i jako grafik. Jeho litografie a barvotisky bývají dostupnější vstup do jeho světa než olejomalby. Soubory vlastní Galerie výtvarného umění v Hodoníně a Moravská galerie v Brně.
Kdo ale chce Uprkovu tvorbu poznat naživo a velmi podrobně, nemusí od našeho obchodu daleko. Přímo v Uherském Hradišti, v bývalé jezuitské koleji na Masarykově náměstí, sídlí Galerie Joži Uprky. Je to nejrozsáhlejší stálá expozice jeho děl v České republice, čítající dvanáct sálů. Sbírku vybudovali sběratelé Zdeněk Zemek a Petr Vašát ve spolupráci s Národní galerií, Moravskou galerií a dalšími institucemi. Expozici doplňují plastiky Uprkova mladšího bratra Franty Úprky a velkoformátové fotografie z malířova života.
Na trhu patří Uprka k nejvýše ceněným českým malířům přelomu století. Olejomalby se dlouhodobě pohybují v řádu statisíců až milionů korun, grafiky a kresby jsou dostupnější. V naší nabídce se Uprkovo dílo objevuje vzácně a většinou také brzy zmizí.
Z Uprkova okruhu vyšel Antoš Frolka (1877–1935), rodák z Kněždubu jako jeho učitel. Frolka Uprku následoval ve volbě námětů, ale vtiskl jim vlastní, lyričtější rukopis. Jeho slovácké výjevy mají měkčí světlo, intimnější náladu a méně patosu než Uprkovy monumentální kompozice.
Charakteristické jsou jeho scény ze žní a dožínek, slavnostní průvody, ženské portréty v kroji a zátiší s lidovou keramikou a textiliemi. Pracoval také na zakázkách pro spolky, kostely a soukromé sběratele. Soubor jeho prací vlastní Slovácké muzeum v Uherském Hradišti i Galerie výtvarného umění v Hodoníně, která mu uspořádala několik retrospektivních výstav.
Frolkovy obrazy bývají u sběratelů hluboko vážené, jejich ceny stabilně rostou a kvalitní oleje se dnes pohybují v desítkách až stovkách tisíc korun. V naší nabídce patří k nejcennějším kusům.
Souputníci slováckého okruhu
Tradici, kterou Uprka založil, rozvíjela celá řada dalších autorů. Jano Köhler (1873–1941) spojil zájem o lidovou kulturu se sakrální tvorbou. Kromě stojanových obrazů je autorem rozsáhlých sgrafit a fresek na moravských kostelech a poutních místech. Cyril Mandel (1875–1955) zachycoval Slovácko v tichém, nepatetickém světle, často v drobnějším formátu, vhodném pro měšťanské interiéry. K této generaci patří i Bohumír Jaroněk (1866–1933), zakladatel rožnovského skanzenu, jehož barevné dřevoryty a olejomalby valašských motivů jsou dnes vyhledávanou součástí sbírek.
Tradici slováckého malířství posunul do 20. století Vladimír Vašíček (1919–2003), rodák z Hroznové Lhoty a jeden z nejosobitějších moravských malířů poválečné éry. Vystudoval pražskou akademii, ale celý život zůstal spjat s rodným krajem. Jeho dílo prošlo pozoruhodným vývojem. Od počátečních realistických studií slovácké krajiny a figury přes lyrickou abstrakci 60. let až k pozdním, barevně vypjatým kompozicím, v nichž se Slovácko proměňuje v téměř geometrickou zkratku světla a hmoty. Charakteristický je pro něj motiv slunce, vrstvení barev v silné pastě a opakovaný návrat k horizontu rodné krajiny. Vašíček dnes patří k objevům posledních desetiletí – zájem o jeho práce u sběratelů stále stoupá a vrcholná plátna se prodávají i v řádech milionů. I on patří u nás k vzácnějším, ale milovaným položkám.
Malíři, kteří si Moravu zvolili
Vedle rodáků má moravské malířství i své „adoptivní" tváře, a to autory, kteří se narodili jinde, ale jejich zralé dílo se odehrávalo na Moravě a tady také zůstali natrvalo.
Mezi ně patří František Foltýn (1891–1976), původem z šumavských Královských Stachů, ale dlouhodobě spjatý s Brnem, kde žil od roku 1934 až do smrti a kde dnes Moravská galerie spravuje jeho pozůstalost. Foltýn ztělesňuje opačný pól než slovácká krajinářská linie, a to ryzí modernu. Vyučil se nejprve malířem porcelánu, později studoval v Praze, ale jeho zásadní zkušeností bylo pařížské období 1924–1934, kdy se stal soukromým žákem Františka Kupky, sblížil se s pařížskou avantgardou a stal se jedním z mála českých malířů spojených s mezinárodními abstraktními skupinami Cercle et Carré a Abstraction-Création. Vystavoval v Paříži s Mondrianem a Kandinskym. Jeho cesta vedla od raných sociálně laděných figurálních kompozic přes kubismus k čisté abstrakci pařížského období, které dnes platí za vrchol jeho tvorby. Po návratu do Brna se vrátil k figuraci a krajině. Foltýnova díla jsou ve sbírkách Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně i v dalších institucích a na trhu patří k nejcennějším českým modernistům – pařížská abstraktní plátna se v aukcích pohybují v milionech korun. V naší nabídce se objevuje vzácně a je to vždy zásadní položka.
K malířům, které si Uherské Hradiště přivlastnilo, patří také Jiří Heřman (1892–1969). Narodil se shodou okolností v Paříži, byl synovcem slavného Luďka Marolda a vystudoval pražskou akademii u profesora Hynaise. Studoval i v Paříži v ateliéru Františka Kupky, stejně jako Foltýn, ale jeho cesta vedla opačným směrem: ne k abstrakci, ale k poetické krajinomalbě v duchu barbizonské školy. Od roku 1930 trvale žil v Uherském Hradišti a stalo se to jeho velkou láskou. Maloval kraj kolem města, valašské motivy, slovácké vesnice, Hostýnské vrchy. Mnoho míst, která zachytil, dnes už neexistuje. Jeho dílo má proto i dokumentární hodnotu. Heřmanovy obrazy bývají u nás pravidelně. Patří k nejvyhledávanějším zákazníkům a také k mým nejoblíbeným.
A další, na které tu nezbylo místo * dodám příště*
Moravské malířství je bohatší než to, co se na jednu stránku vejde. Stálo by za to mluvit o Adolfu Kašparovi z Bludova, o Stanislavu Lolkovi a jeho lesních interiérech, o Bohumíru Dvorském a jeho Beskydách, o Aloisi Kalvodovi a jeho březových hájích, o Bohumíru Jaroněkovi z Rožnova, o Janu Hálovi, Ferdiši Dušovi z Valašska… a o dalších autorech, kteří moravskou krajinu a její lidi malovali poctivě a s láskou. Mnohé z nich u nás čas od času uvidíte. Pokud někoho z nich sbíráte nebo o něm chcete vědět víc, stavte se nebo zavolejte, ráda si o nich povídám.
Kubina a Hladký
Mezi současnými autory mám zvláštní místo pro dva.
František Kubina je můj kamarád. Jeho obrazy mám u nás v obchodě pravidelně, ale především mám ráda samotného Františka a jeho zátiší, jarní motivy a krajinné výjevy nesou poctivost, která se dnes nevidí často. Maluje to, co cítí, ne to, co se prodává. Když k nám přijde nový Kubina, většinou vím, co k němu říct, protože jsem informace dostala z první ruky.
Jana Hladkého osobně neznám, ale jeho dílo mě fascinuje. Rodák z Dubňan, dnes přes devedesát, žije v Uherském Hradišti a stále tvoří. K malbě se přitom plně vrátil teprve v roce 1983 po kariéře leteckého konstruktéra a pedagoga. Specializuje se na „mizející Slovácko", zapomenutá zákoutí, dvorky, chaloupky, samoty v Beskydech, paseky kolem Buchlova. Mnoho z toho, co Hladký maluje, už ve skutečnosti neuvidíte, a tak jeho obrazy jsou poslední svědectví o krajině, která se nám pod rukama mění. Jeho obrazy jsou v nabídce pravidelně a drží si u nás stálou poptávku.